Zavírám oči a slyším, jak v okno t'ukají sněhové kroupy. Jejich bubnování zaplňuje místnost, a tehdy se mi začíná zdát, že to je zvuk deště, a že co chvíli uslyším šelest listů.

Za oknem mezi větvemi ještě zelených stromů se míhá zlatý veverčí ocas. Zlaté, milé Česko! V okno ke mně vrazil jemný podzimní větřík, který přinesl odněkud vůně čerstvě posečené trávy, chvilkového deště a skořice. Po umytí se nebe rozzářilo novým sluncem. Městem jedou pomalu ranní tramvaje, ty navazují na svou každodenní promenádu a sytí centrum města vyrovnanými tváří, přívětivými úsměvy a zářícími oči. Malé kavárny se otevírají a vůně kávy se rozlévá hustou vlnou v ulicích. Nad městem dominuje černý kolos Petrova. Ve vzduchu hraje všemi barvami bití vzdálených hodin. Staré dobré Brno!

Klopím zrak na dlažbu, po níž se převaluje a skáče žlutý lístek. Tady těžkopádně podskočil a hbitým větříkem byl ihned chycen a unesen do proudu hravé Vltavy, kde se náhle rozhodl podřídit se osudu, a strnul. Na jiném břehu řeky davy turistů začaly řídnout, lucerny obsadily celé město a začaly své divadlo stínů. Zamlkly nepokojné lidské hlasy a teď je slyšet jen jeden zvuk – rovnoměrné dýchání spící a neznámé Prahy. Praha... to je kouzelné slovo, které svou sílu získává jen v českém znění. Praha... pomocí tohoto slova návštěvník může zachytit rytmus, rytmus srdce samého Česka. V tomto slově zní i nějaká energie, která se jako echo ozyvá v žilách Čechů, nutí je věřit ve svou svéraznost a svou vlast. V každém okně, v každé minci, v kamenech, knihách tepá puls. Puls slavných staletí...

Knihy. Právě otvírám masívní dveře a objevuji se ve staré knihovně (možná, že je to jen sen – Strahovská knihovna? Сo bych dala za jedinou návštěvu). Tady na poličkách a stolech leží a stojí, tlačí se a hádají se knihy. Míjím ty hlučné, zastavím a všímám si jenom těch, které nedaleko meditují. No jo, uhádla jsem. Jsou to ony. Staré publikace a rukopisy. Beru je do rukou a začínám listovat hebký povrch jejich dávnověku. Vane dýcháním času. Kosmova a Dalimilova kroniky, rukopisy Jana Husa, Komenského, Dobrovského, Machy... Kéž bych si prodloužila tento kouzelný okamžik navždy. Ale status turisty-efeméry zničí všechno. Já se vrátím – slíbím knihám. Ty se zaraženě zabouchly a já s rozmrzelostí pod paží vycházím ven. Něco mě popohání. V krvi už cítím cestovní horečku, někam spěchám nočními uličkami a mosty. Kam?

Nádraží. Na nástupišti stojí moji milí, moji čeští přátelé. Odněkud se vzaly mé kufry. Snažím se zadržet slzy rozloučení. Jaký šedivý je asfalt! Před očima létají nějaké vzpomínky, obrazy, tváře. Děkuju vám za tenhle nezapomenutelný měsíc v Česku! Já se vrátím, jistě se vrátím! Všichni usilují o úsměv nebo žert. Nedaří se. Z očí kouká smutek. Běžím ve vlak. Už se pohnul. Zoufale mávám rukou do tmy... Ticho.

A zas to monotónní pot'ukávání. Nárůstá. A mně se zdá, že někdo unavený chce okno rozbít. Déšť. Ne, sníh. To je bubnování sněhových krup po skle. Já otevírám oči. Z ranního šera vylétají krupičky a rozbíjejí se o mé okno. Maminka už něco vaří na kuchyni, voní mléko. Minuta rozpaků a začínám rozumět všemu. Před tím, než do poličky odložím album s fotkami svého posledního pobytu v Česku, v objetí s nimž jsem usnula, beru foto svých českých přátel a píšu na něm modrou fixou "Já se vrátím", a křičím do kuchyně "Mami, já hned přijdu".