Je kolem ní chaos, který mě jako učitele, který si potrpí na preciznosti, dost znervozňuje. Žádám ji, aby si místo po lavici se povalujících papírků pořídila sešit a zapisovala si poznámky z mých hodin s takovou pečlivostí, s jakou je píšu já na tabuli. Kupodivu poslechla a záznamy z minulých hodin si přepsala do sešitu dle mých představ, což bylo pro mě výrazem respektu. Navíc se naučila tu obrovskou přehršli úvodních lekcí fonetiky, gramatiky a lexiky na výbornou. Tato mladičká Ukrajinka se představila jako umělkyně... Jana Děreza...
Utekla před válkou a v Praze našla ostrov porozumění s řadou přátel. Život sám se pro Janu stal tím nejcennějším. Když přijela do Prahy, měla dvě zaměstnání — v ateliéru uměleckého divadla, kde dělal kulisy, a na zámku, kam jezdila restaurovat obrazy z doby baroka. Další změnou je, že zmizel pocit studu. Jestliže jsem se v poklidném životě dříve styděla například za to, kam a s kým jít, nyní se Jana cítí odvážnější. Teď se snaží věřit v dobro, ale ne nosit růžové brýle. Janu inspiruje cokoliv, co vidí nebo slyší kolem sebe – hudba, textury, barva květiny nebo tvar mraku na obloze. Zdrojem inspirace může být i vůně nebo jen nějaká myšlenka. Praha jí pomohla psychicky i fyzicky se stabilizovat.
Do 24. února 2022 Jana Dšreza ještě malovala, protože s tím byl spjat celý její život – studovala na výtvarné akademii, malovala doma. Obvykle to bylo v technikách starých mistrů, tedy smíšené italské a holandské techniky. Malovala díla olejovými barvami na plátno, ale po 24. únoru 2022 ztratila jakoukoliv chuť malovat a veškerou kreativitu nashromáždila v panenkách. Ale Jana ničeho nelituje – dělá jen to, co ji srdce říká.
První věc, která Janě v Praze pomohla vrátit se do normálního života, byly motanky. Jela v Praze nakoupit základní materiály na tvorbu panenek a začala je tvořit z toho, co měla, protože veškerá její dílna s materiály zůstala v Kyjevě. Prvních pár panenek, co vyrobila z materiálů, které jsem koupila v Praze, bylo zakoupeno téměř okamžitě.
První uzlované panenky, někdy nazývané motanky, se objevily asi před 5 000 lety. V ukrajinské kultuře je motanka symbolem dobra, plodnosti a blahobytu, symbolem naděje a silným posvátným předmětem, talismanem pro rodinu. Takové panenky se často staly skutečným rodinným dědictvím a předávaly se z generace na generaci. Samotný název panenky „motanka“ pochází z pojmu „role“. Panenka vypadá jako lidská postava, vyrobená z kusů látky. Často se k její tvorbě používalo staré oblečení členů rodiny – byla vytvořena pouze s upřímnými pocity, takže se věřilo, že má silnou energii a chrání dům a každého z jeho obyvatel.
Při výrobě motanek se nepoužívá šití, jde o starobylou techniku omotávání, šití zůstává jen jako doplněk při výrobě dekorační vyšívky jejího oděvu atd.
Motanka může být samostatně stojící, na špejli jako zápich nebo loutka nebo jako panenka. Nejčastěji vyrábím panenky stojící pro svou praktičnost a také protože mají dokonalý přehled o všem, co se děje :)
Motanky jsou odolné, avšak prosím dbejte na to, že dětské ručky nebývají v některém věku příliš šetrné, nechcete přeci motance ublížit.
Panenky se tradičně vyráběly v ženském kruhu a mužům byl přístup do místnoti po dobu výroby zapovězen, aby nevnesli do panenek svou energii.
Panenka ochránkyně před vším zlým, negativitou z venčí, i zevnitř. Zlé síly a myšlenky panenka dokáže přemoci a nepustit je dál. Panenka věrná přítelkyně udrží tajemství, nikdy vás nebude soudit, vždy vás vyslechne.
Panenka jako zdroj ženské síly a tajemství, prostředek pro vědomou práci se sebou, cesta k sobě, pro lásku a plodnost.